Recense dřívějších vydání „Továrny na smrt“ (Výňatky).

Takových knih, jako je „Továrna na smrt“, je pořád ještě málo. Vím, že se takové knihy jen tak snadno nepíší. Je k tomu potřeba především velké poctivosti a jasného vědomí. „Továrna na smrt“ je proto příkladná kniha, že se v ní její autoři rozplynuli, jako by tam vůbec nebyli, že slouží myšlence, jako jí sloužili kdysi za dráty, jako jedni z těch hrdinů, ze kterých se národní mučedníci nedělají a kteří přesto jsou jedni z těch, na jejichž hrdinství stavíme dnes svůj optimismus, budoucnost a štěstí celého národa.

E. F. Burian

„Továrna na smrt“ je knihou dokumentární. Autoři nemají jiného úmyslu než vylíčit, vykreslit, vypsat, co zažili a viděli. Po čase by nikdo nevěřil obludnosti a zvrhlosti tohoto hitlerovského počínání, kdyby nám svědci nedochovali všechny konkrétní údaje. Skutečnost byla sama tak strašná a sensační, že z ní žádné sensace nelze dělat. Prostě čtenáře drtí svými fakty, překonávajícími jakoukoli fantasii o lidské zvrhlosti a nacistických zločinech . . .

Práce 1947

. . . Tím vzniklo dílo, jehož dokumentační hodnota je nedocenitelná. Kniha podává nejzevrubnější a nejfaktičtější zobrazení všeho, čím byl Osvětim, všeho, co se v něm odehrálo. Čtenář se dočte o vzniku vyhlazovacího tábora, o jeho stavbě, rozšíření, organisaci, o osudech zavlečených sem lidí, o vnitřních poměrech, o celém vraždícím soukolí zločinecké byrokracie. Vražedný stroj nacismu je tu rozebrán do posledního šroubku . . .

Věstník ŽNO 1947

. . . „Továrna na smrt“ bude mluvit do svědomí lidstva velmi varovně a naléhavě a doufejme, že úspěšně. Je to dokument takové přesvědčivosti a pravdivosti, že bychom jemu podobné knihy o koncentračních táborech spočítali na prstech jedné ruky . . .

Lidová demokracie 1948, Vl. Vévoda

. . . kniha se nesnaží o zdůrazňování drastických okamžiků ani neútočí vypočítavě na city čtenářů. Právě o to je kniha přesvědčivější, právě v tom spočívá její nadčasová hodnota. Klidně, pokud je to ovšem vůbec možné, podává vyčerpávající a dokumentárně doloženou informaci o této proslulé „továrně na smrt“ v Osvětimi . . .

Svět práce 1950

Tato kniha o obětišti nejstrašlivějším, o vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau, má onu věčnou platnost historického dokumentu. Realistická objektivita, s jakou je kniha napsána, dodává jí žhavosti mementa, které je vpáleno do svědomí světa. Nemělo by být člověka, který by nečetl tento dokument , který by nepředal toto svědectví budoucím generacím jako doklad o šílené zvrhlosti nacismu . . .

Hlas revoluce

V západním Německu vycházejí v posledních letech knihy lidí z militaristických kruhů; píší své vzpomínky a úvahy o druhé světové válce. Tito lidé se nepoučili, a opírajíce se o vlivné kruhy v průmyslu a v bankách, snaží se opravovat historii. Jednak sami sebe očišťují, jednak někteří z nich jdou tak daleko, že téměř popírají t. zv. „bolševickou propagandu“ o zvěrstvech esesácké soldatesky v zemích okupovaných hitlerovci. Bývalí příslušníci nacistické strany se opět dostávají na význačné funkce ve státním aparátu, proto se mohou vytvářet opět militaristické organisace stejného charakteru jako kdysi po prvé světové válce, které se staly semeništěm hitlerismu.

Jako zrcadlo nastavuje kniha Továrna na smrt od O. Krause a E. Kulky pravou skutečnost o esesácích a jejich zločinech. Nové, čtvrté vydání je doplněno novými kapitolami a kniha se změnila především v ilustracích. Má nyní na padesát dokumentárních snímků neznámého esesáka, který v tajném osvětimském táboře fotografoval to, co se nacisté pečlivě snažili ukrýt před světem, to, co svět dosud ani nepochopil: začátek hromadného vyhlazování celých národnostních skupin a národů, pravý cíl hitlerovského fašismu.

PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ

Čtenáři, kniha, která před Tebou leží, je knihou Tvé svobody.

Událostem, které krvácejí z jejích stránek, vděčíš za to, že jsi živ, Ty šťastný.

Promluví k Tobě ti, kteří položili svůj život za Tvou svobodu. Za lepší budoucnost Tvých dětí.

Je to úžasná kniha, kniha rubu té slávy, již máš tu čest dnes prožívat.

Jejími ústy k Tobě mluví všichni ti Františkové, Antonínové, Josefové, Marie, Jany, otcové, matky, sestry, bratři a ta malá, nejmenší, nejnevinnější a nejkrásnější utracená nemluvňátka.

Každá oběť střeží tamodtud, s druhého břehu, bohatství Tvé svobody.

Neděs se tváře mrtvých, kteří k Tobě mluví. Jsi to ty, jsou to mrtví z Tebe, jsou to kusy těla Tvé vlasti. Je to Tvá matka, Tvůj otec, Tví bratři a Tvé sestry, kteří tu umírají v haldách za všechno to, čemu Ty říkáš lepší život.

Netrap se, ale zatvrď své srdce a přísahej, že už nikdy, nikdy nedovolíš, aby se opakovala taková oběť jen proto, abys mohl spravedlivěji žít.

Vžij se do duševních a fysických útrap svých mrtvých a poznáš hloubku a velikost boje za svou svobodu.

Oslav, jak nejlépe můžeš, svůj život, neboť jen pro něj položili svou hlavu ti, na které nikdy nesmíme zapomenout.

Nemají hřbitova, kde bys mohl ve svých těžkých chvílích naslouchat jejich slovům tiché útěchy. Nemají rovů, které by se za čas, až by Tě omámil krásný a opojný život, propadly. Nemají pomníků, na nichž by svítily svíčky jednou na podzim, kdy vzpomínáme na mrtvé. Umírali v hromadách a zbytky jejich těl jsou rozhozeny kdesi v jámách.

Ale jejich oběť je v Tobě, šťastný čtenáři, který žiješ. Vpili se do Tvého srdce. Prostoupili Tvou mysl. Jsou v Tvé odvaze, myšlenkách, práci, rodí se v Tvých dětech a stavějí Tvou budoucnost.

Poslední jejich myšlenka na Tebe se vryla do Tvého čela a nikdy žádný sebepohodlnější a sebekrásnější život Ti to znamení s čela nesetře. Vidím je jasně na Tvém čele. Svítí jako krvavá rýha jediným slovem: Nezapomeň!

A pamatuj si, že zapomeneš-li přece, podaří-li se Ti to nějakým ďábelským zázrakem, krvavá rýha na Tvém čele se Ti prožere do mozku a padneš pod ještě větší bídou, než padli Tvoji bratři. Požehnání jejich obětí se Ti promění v kletbu.

Národní umělec E. F. Burian,

nositel Řádu práce

PŘEDMLUVA K TŘETÍMU VYDÁNÍ

Spisovatel s bohatstvím životních zkušeností a vlastních prožitků vytváří umělecké dílo. Takové dílo silně zapůsobí na tvé city nejniternější. Dokáže v tobě zapálit čistý oheň lásky i žár spravedlivého hněvu a nenávisti. Spisovatelova životní zkušenost a jeho umělecké nadání, vyjádřeny slovem, dovedou změnit myšlení člověka i určit jeho životní cestu.

Autoři této knihy si nečiní nároků, aby jejich kniha byla posuzována uměleckými a estetickými sudidly. V jejich vzpomínkách není ani stínu jakékoli snahy po umělém či uměleckém vyjádření myšlenek, vyplývajících z faktů vpravdě strašných. Co napsali, je holá pravda. Prožitá, protrpěná a nejprostšími slovy zaznamenaná. Zapsali ji z povinnosti jako stálou a výstražnou připomínku svým dětem a nám všem, kteří jsme poznali fašismus tak zblízka.

Továrna na smrt vychází po třetí. Teprve po třetí. Četly ji tisíce, měly by ji však znát miliony. Protože lidská paměť bývá krátká a zapomnětlivá, protože člověk v pohodách života poztrácí ty části minulosti, jež s sebou nesly utrpení; je třeba oživovat a připomínat právě tuto minulost.

A ne pouze proto, že není tak vzdálená, ale též – a zejména proto – že jsou ještě na světě zločinné síly, které usilují o návrat této minulosti, o novou existenci továren na smrt. V našem sousedství, na západě Německa, oživují američtí miliardáři spolu s nacistickými generály a SS oficíry fašismus. Z kriminálů propustili hromadné vrahy, známé celému světu z koncentračních táborů, oblékli je do uniforem a posadili do vysokých státních funkcí. Vlastní bratři osvětimských Kramerů, Danischů a Schwarzhuberů, nacističtí zabijáci jsou živeni nejen americkými konservami, ale i nadějemi na nové vraždění. Tentokrát v zájmu amerických supermanů, dědiců Hitlerových, jimž se zachtělo ovládnout a zotročit celý svět.

Třetí vydání Továrny na smrt má nejsvětější poslání: Dostat se právě nyní do rukou čtenáře a zapálit v jeho srdci žár spravedlivého hněvu a nenávisti a vyvolat v něm ještě větší nadšení pro boj za udržení míru.

Továrna na smrt je líčením toho, co bylo. Odkrývá hrůzy fašismu, zpola zasuté prošlými lety. Čtenář bude po jejím přečtení otřesen do hloubi duše. Do konce života bude nosit vzpomínku na osvětimskou továrnu na smrt. Před očima mu provždy zůstane obraz Osvětimi a Birkenau…

Nebyl jsem vězněn v Osvětimi, nezakusil jsem hrůz Birkenau na vlastním těle. Prožil jsem je však celou duší a celým srdcem, když jsem si ověřoval pravdivost líčení o Továrně na smrt.

Byl jsem tam po válce. Baráky v Osvětimi zely prázdnotou, v popravčích celách páchla sklepní plíseň, ženský blok v Birkenau byl opuštěn, krematoria rozvalena. A přece jsem se snadno vrátil o několik let zpátky a prožil vše, co autoři této knihy popisují.

Při železniční koleji u hlavní brány tábora Birkenau jsem viděl „selekci“, v krematoriích zástupy matek a dětí, tísnící se v plynových komorách. Vžil jsem se do milionů duší a srdcí těch, kteří zde mučednicky zemřeli. Všechno jsem viděl, procházeje tudy mlčky a s čapkou v ruce. A jeden obraz zvlášť utkvěl v mé paměti.

V jednom z osvětimských baráků v „Kanadě“ mi ukázali místnost plnou dětských botiček a capáčků.

„To zde zbylo po zaplynovaných dětech“, řekl mi průvodce, bývalý osvětimský vězeň. Řekl to tónem obvyklým u všech průvodců a mě to popudilo. Byl bych jej zakřikl, ale nemohl jsem mluvit. Rychle jsem odešel, nechtěje slyšet jeho hlas. Připadalo mi, že mluví příliš samozřejmě o věci, která uvádí člověka do stavu blízkého nervovému zhroucení.

Musel jsem myslet na své děti a na všechny děti. Viděl jsem jejich nožičky s hrášky prstíků, měkké patičky, kotníčky. Všechna ta místa maminkami líbaná a v lásce obdivovaná. A měl jsem bolestný, skličující pocit spoluviny.

„Jak jsme mohli, my lidé, my tátové a mámy, tohle připustit?“, říkal jsem si, opakoval jsem si tuto otázku dny a měsíce. Stejnou otázku si položíš i ty, čtenáři, po přečtení této knihy. Jsem pevně přesvědčen, že si na ni též odpovíš s autory knihy i se mnou: „Nikdy už nepřipustíme!“

Jsem přesvědčen, že tak učiníš, žije-li v tobě lidské srdce. Věřím, že tak učiníš, chceš-li se bez pocitu studu dívat do čistých očí svých a všech dětí.

Laureát státní ceny Vašek Káňa,

nositel Řádu práce